Nejmenšímu

IMG_6452

Drahý Hugo,

ale taky Ezro. Vítám tě mezi námi. Vítám tě v naší rodině, v našem světě, v tomto světě. Doufám, že tady budeš šťastný. Přála bych ti, aby sis našel své „místo“, kamkoliv půjdeš, s kýmkoliv budeš, čímkoliv se jednou staneš.

Narodil ses úplně hladce. Jako kdybys věděl o obavách svého táty, který nechtěl jet do jiné porodnice než v Podolí, protože měl strach, že by to třeba nezajel dost rychle a ty ses narodil někde na pumpě za Berounem, nebo strachy své mámy, která si nebyla jistá, zda pozná, že už se opravdu rodíš. Táta doufal, že to stihneš do konce října, protože od listopadu byla porodnice v Podolí zavřená, a máma ti radila, ať prokopneš vodu, protože takhle bezpečně pozná, že už je čas. Udělal jsi obé.

Graciézně jsi prokopl vaky, které tě obklopovaly v pátek po večeři (30.10.), táta dojedl výbornou carbonaru, máma si dopila deci bílého vína, dobalila tašku, osprchovala se a přemalovala si řasy, to aby ses nelekl, až ji poprvé uvidíš.

Vím, že jako chlapa tě detaily ohledně tvého příchodu na svět moc zajímat nebudou, takže jen nostalgicky pro mě, na okraj. Kolem 21,00 jsem byla už vyšetřená a odvedená na oddělení, kde nám radili, aby táta jel domů, že to na nic rychlého nevypadá, takže táta jel a máma si sedla na postel, poslouchala playlist k porodu (The Smiths, Pearl Jam, Feist, Bowie…) a trpělivě vydýchávála ty malé a nepravidelné kontrakce, co přicházely. Podolí bylo tiché, jako kdyby všechny pacienty na povel uspali, automaty tiše bzučely a světélkovaly na opuštěných chodbách, z pootevřených dveří sesterny šlo zaslechnout jemné chrupání. A ty se dereš ven. Ani nevíš, jak jsem si přála, abys přišel na svět za noci, abych na to mohla být jen já a ty, v šeru, skorotmě, abych mohla občas kouknout z okna na stromy osvětlené lampami z Vyšehradu a taky na měsíc. Díky, nejmenší.

Kolem půlnoci už to taková legrace není, před druhou jsem zašla za sestrou, která mi sice moc nevěřila, ale nakonec si mě prohlídla a dovolila mi napsat tátovi. Přepisuju naše sms, abys viděl, jak rychlé to nakonec bylo!

23:06🙂 Už to trochu bolí

Ha! Jedu!

Ne, až budu aspoň na 4. To může zabrat další 3 hodiny.

Za trest jsem si teď nakopl holeň o lavičku! bolestivě…

Dám ti vědět a foukám.

Hm, ať pak nemusím 200 přes Smíchov.

Nad ránem bude volno.

23:47 Any news?

Nope, tak po hodině pořád stejný, běž spát, miláčku.

Hm, hm, čaj vypitý, to asi nepůjde.

2:04 HALO

Haló, dýchám, bolí… napíšu, vydrž

Drž se.

2:21 Asi to ještě potrvá, ale pojeď, budeš masírovat záda. Normálně 4. patro, ještě 20min monitor, tak se akorát potkáme.

Jasné, posbírám se a jedu

2:53 Jsem dole, je tu zavřeno, čekám, až se někam dozvoním

3:10 Jsem tady v čekárně u automatů. Prostě jsem tady.

Máma neodpovídá, protože má plné ruce práce. Za posledních dvacet minut nabral porod strašné grády, přešla jsem na sál, tam mě rovnou položily na lůžko, připnuly monitory, protože ses jim ztrácel, takže táta přichází ve chvíli, kdy už začínám tlačit… Za 16 minut od poslední tátovy sms jsi byl na světě. Přesně tak, vůbec nemasíroval. Byl rád, že přešel od futer k mé hlavě bez úhony.

Nemohla jsem uvěřit, jak přirozeně a hladce to šlo. Ne, že bych si nezakřičela, ale nebylo to k ostudě.

Táta plakal dojetím. Sestry mi tě daly na prsa a bylo to jako znovuzrození. Nevím, jestli člověk dostává za svůj život příležitost k silnějšímu emočnímu a duchovnímu zážitku.

A ty jsi s ním navždy spojen. Navzdory přestřižené pupečníkové šňůře. Tohle nám dvěma nikdo nikdy nevezme a neodpáře.

Miluju tě, můj nejmenší.

Navždy.

Všichni jsme z toho úplně na větvi

Karen Joy Fowlerová
Všichni jsme z toho úplně na větvi

Prolog
Ti, kdo mě znají, budou nejspíš překvapení, že jsem jako dítě bývala pěkně upovídaná. Z doby, kdy mi byly dva roky, máme jedno domácí video, takové to staromódní bez zvuku a s vybledlými barvami–bílé nebe, moje červené tenisky v přízračně růžovém odstínu-, ale stejně je z něj poznat, jak moc jsem tehdy mluvila.
Provádím zrovna jakési krajinářské úpravy, po jednom sbírám kamínky z naší štěrkové příjezdové cesty, každý zvlášť odnesu do velké plechové vany, hodím ho do ní a vydám se pro další. Pracuju pilně a dávám to okázale najevo. Poulím oči jako hvězda němého filmu. Zvedám čistý křemínek, obdivně ho ukazuju a pak si ho strčím do pusy a nacpu do tváře.
Objeví se máma a vytáhne ho. Potom poodstoupí, zmizí ze záběru, ale já něco neodbytně vysvětluju – poznáte to z mojí gestikulace – a ona se vrací a hází kamínek do vany. Celé to trvá asi pět minut a já ani na chvíli nepřestanu mluvit.
O několik let později nám máma četla starou pohádku, ve které jedné sestře (té starší) létaly z pusy žáby a hadi, když promluvila, zatímco té druhé (mladší) se u úst objevovaly květiny a drahokamy. Ty záběry z videa se mi v hlavě propojily s představou, že mi matka strčí ruku do pusy a vyloví odtamtud diamant.
Mívala jsem rozvrkočené vlásky, jako dítě jsem byla pěknější, až později jsem z toho trochu vyrostla, a na natáčení jsem byla parádně nastrojená. Jindy rozčepýřenou ofinu mi uhladili vodou a sepnuli na stranu třpytivou sponkou ve tvaru mašličky. Kdykoliv otočím hlavou, sponka se zaleskne na slunci. Dětskou ručkou se prohrabuju ve vaně naplněné oblázky. Tohle všechno, jako bych říkala, tohle všechno jednou bude moje.
Anebo něco úplně jiného. V tom filmu nehrají roli slova samotná. Rodiče si cenili jejich nesmírné hojnosti, toho nevyčerpatelného proudu.
Přesto občas nastaly situace, kdy bylo třeba mě zarazit. Když tě napadnou dvě věci, vyber si z nich tu lepší a řekni jen tu, udílela mi matka lekci ze zdvořilosti. Později tuto maximu poupravila na jednu ze tří. Otec mi chodíval každý večer do pokoje popřát dobrou noc a já mu jedním dechem pořád něco povídala a zoufale se ho snažila v pokoji pozdržet jen svým hlasem. Sledovala jsem jeho ruku na klice, dveře se už už dovíraly. Ještě ti něco musím říct! Volala jsem na něj a dveře zůstaly pootevřené.
Ale začni uprostřed, odpovídal mi. Se světlem z chodby za zády z něj zbyl jen stín, a byl unavený, jak dospělí k večeru bývají. Světlo se odráželo o okno v mém pokoji jako šťastná hvězda, která mi může splni přání.
Přeskoč začátek. Začni uprostřed.

Nedávno jsme byli s kluky na nějakém dni s Vikingy u Písecké brány. Mezitím, co kluci sledovali bitvu pravých hipsterských vousáčů, prolezla jsem si stánek mobilní knihovny a uzmula si román Karen Joy Fowlerové. Nalákal mě začátek, ten, co jsem tady přepsala, a taky Khaled Hosseini, který na obalu tvrdí, že je to: „Strhující, emocemi nabitý román…“
Všimli jste si, že už skoro nikdo nevydává knihy, které by na obalu neměly tyhle upoutávky? Famózní, dechberoucí, srdceryvný, ojedinělý, skvostný…kreativci musí padat na hubu a mít z těchhle adjektiv osypky. Já mám…
Ale chtěla jsem knížku, román. Už dlouho jsem se nebyla schopná začíst do příběhu. V létě jsem přečetla jen Skleněný pokoj a dočetla jsem ho z nutnosti – na dovolenou jsem si nic jiného s sebou nevzala a v těch čtyřicítkových vedrech moc jiných činností provozovat nešlo.
Jistě, knížek jsem za poslední dva měsíce přečetla dost (kompletní sestry Fischerovy – zamilovala jsem se, na několik nádechů knihu o Čerepkové – beatnické femme fatale, Rudiše/Pýchu, znovu Vaculíka a jeho Česný snář, což je takový román/neromán, takže ho počítat nebudu, znovu Albeeho a jeho Kdo se bojí Virginie Woolfové, Šrámkovou, ale všechny pokusy o začtení se do románu ztroskotaly. Skoro jsem se začala bát, že jsem se přesytila beletrií a žádný nový dechberoucí, ojedinělý a skvostný mě pod polštářem hned tak tlačit nebude.
Všichni jsme z toho úplně na větvi je dobře napsaný román. Je v něm určité napětí a tajemství, které vás nutí číst dál. Emoce jsou ládovány přiměřeně. V čase se skáče tak akorát, abyste se úplně postmoderně neztratili, je tam několik smyček, které mám v příbězích tolik ráda, a navíc se něco dozvíte z antropologie a zoologie primátů. Nenásilnou formou, což se cení. Není to ani trochu školometské, a přitom se většina děje odehrává v univerzitním kampusu.
Malá holčička z prologu – Rosemary Cookeová vyrostla, je z ní zamlklá (překvapivě) vysokoškolačka, která má potíže při hledání přátel a která se skoro nikdy nepodělí o to, z jaké rodiny pochází, kdo jsou její rodiče a už vůbec ne o tom, kdo byli její sourozenci.
Byli.
Měla starší sestru a bratra. Ten zmizel z jejího života, když jí bylo asi deset let. Starší sestra Fern pak představuje to největší tajemství jejich rodiny, protože na ní bylo něco výjimečného. Vzhledem k tomu, že vás nechci připravit o překvapení, tak to nechám jen v těchto hrubých konturách.
Rosemary pochopí, že pokud si příběh její rodiny nerozplete, tak se odsuzuje k životu v osamění a nepochopení sebe sama. Nakonec je odhodlaná vypovědět vše, ale jak už odkazuje prolog, začíná zprostředka a vrací se k začátku. Koncovka je silná. Četla jsem tu závěrečnou pasáž několikrát. Katarze – pohled na někoho, kdo je pro vás jako zrcadlo, ve kterém se konečně vidíte takoví, jací jste.
Kniha je protkána citáty F. Kafky, verši W. Whitmana, Kobajašiho Issy, ale i Shakespeara.
Má silné téma, neotřelé zpracování, v podstatě až postmoderně si pohrává se čtenářem a samotnou hrdinkou. To vše jsou atributy, které autorce vysloužily nejen Pen/Faulknerovu cenu a užší nominaci na Man Booker Price, ale po mnoha letech literární kariéry jí přinesly i zasloužený zájem čtenářů.

Klukovi s hlubokýma očima, protože takhle si tě představuji…

Myslím na tě. Často. Cítím tě. Občas mě překvapíš. Lehké cuknutí, které mi vystřelí směrem k pupku, abych nezapomněla. Myslím na tě. Přemýšlím, jaký jsi, jaký budeš, komu budeš podobný, doufám, že s námi budeš šťastný. Slibuji, že se budu snažit.
Na začátku jsem byla vyděšená.
Byla to má chvíle pochybností.
Kdy jsem se zachvěla.
Ale už stojím pevně.
Můžeš se opřít.
Kdykoliv.
Máma

Sen

Ve snu mi přišla sms od muže: Máme děti. 3. Dcera. Přijeď, nemáme jméno.
Měla jsem takovou radost, že je to holka a že se to obešlo beze mne!
Dítě bylo krásné. Kulaté. Baculaté tváře se na mě pořád usmívaly. Nešlo se nesmát nazpět.
V pozadí hrála Valery od Amy, ale myslím, že to jméno nakonec neprošlo.
Nebylo to podstatné.

Pozor, zákruta

bebe
Když máte pocit, že máte život pevně ve svých rukách. Poklidně proplouváte, kocháte se zátočinami stojatých vod, ukazujete na zlaté hřbety líných kaprů, co se převalují ve sluneční lázni. Přivíráte oči. Dýcháte v rytmu pomalého zásunu pádla do vody. Šííííí, páááááá. A pak vás švihne obří větev přímo mezi oči.
Pořád se z toho dávám do kupy.
Hlava mi třeští.
Štípou mě oči.
Bolí nos.
Nic se nezměnilo. Jsem ve stejné lodi, ale už vím, že za zákrutou přijdou vodopády, eskapády, zpěněné chomáče na vyčnívajících ostrých kamenech.
Spousta lidí mi říká – co je hezčí než nový život?
Můj starý život?
Otáčím se s nostalgií za línými kapry.
Připrav se, kočičko.
Koukej dopředu.
Raději si natáhni vestu.
Bude to rychlé a bude to cákat.

Vánoční cesta na Moravu. Kluci vzadu uklimbnutí do pololehu, Miky s gekony v klíně. Nutím Jakuba, aby mi vysvětlil, proč ještě neuzavřel kapitolu dětí, když já jsem řekla, že už žádné další nechci a že bych byla ráda, abychom se na tom mohli shodnout. Nevím, proč ho k tomu nutím. Chci, aby k tomu něco řekl. Vyjádřil se. Neví.
Nechávám to být a koukám na západ slunce v bočním zrcátku. Dokonalý kýč, který se nikdy neomrzí. Pohrávám si s myšlenkou, že kdyby se něco stalo, tak to třetí dítě zvládneme. Je to lehké jako pingpongový míček na lžíci. Představa se rozplyne v rudozlaté záři a já si oddychnu, že nic takového nemusím řešit. Je to jako sen, co si ráno nepamatujete. Vzadu sedí naše dvě úžasné a samostatné jednotky, jsme propojený a fungující team, spojení neviditelnými vlákny, ale přesto dost svobodní, volní.

Měsíc se vzpamatovávám z toho, že jsem těhotná. Že znovu budu rodit, kojit, vstávat v desetiminutových intervalech, mazat bříško, dásně, broukat halí belí do zblbnutí, přejíždět kočárem přes práh. Že budu nešťastná ze svého těla. Z ubíjející nudy několika zdí, kaší, vyplachování zbytků sunaru z plastových lahví ve tři ráno.
Chtěla bych říct, že jsem byla zoufalá jen chvilku, že jsem plakala nad dvěma růžovými // noc a den a pak jsme se s Jakubem objali a řekli si, že to zvládneme.

Chtěla bych říct, že mě nikdy nenapadlo, že je tady varianta B.
Ty papíry, co mi leží na stole, budiž mi navždy připomínkou, jak těžký tenhle boj byl. Abych nikdy nezlehčovala, neviděla jen černobíle. Facka.
A chtěla bych říct, že Jakub byl od začátku v pohodě a snažil se mě vyvést z temnoty sobectví.
Ale ta větev vzala i jeho.
Pořádně.

Ve škole jsem zrovna dělala se svou třídou ruský realismus.
Pro mě Dostojevský v přímém přenosu.

S Igorem

Druhé EKG. Ukrajinské. Na pódiu Vynnyčuk vařil boršč a předčítal z knihy Chacha. Igor s Járou byli zábavní, ale ne tolik jako u holandského dílu. Politika prosakovala každou volnou mezerou. Smích se vznášel jen opatrně, jako kdybychom všichni cítili, že nepřítel je za branami a že je to pořádný magor. Obojí je pravda. Fotograf Dokoupil přednesl dlouhatánskou litanii na Majdan a současnou situaci Ukrajiny.
Igor četl povídku z Kyjeva, doprovázenou svými fotografiemi.
Jsem znovu zaskočena, jak moc jednoduše se muž brambora stane mužem žádoucím v mých očích.
Každou z těch fotek bych chtěla.
Jaroslav četl něco nového, zase sauna, rozhovor lidí, jde mu to čím dál líp.
O přestávce jsem si šla koupit knihu Igora Malijevského, abych na ni nemusela stát frontu poté, co se vyvalí útroby celého sálu.
Měsíc nad řekou Tejo. O podivných existencích, melancholii, stescích, stýskání, o městě, které milujete, laskáte a necháte se jím rozbíjet, ale i ukolébávat.

Půlnoc
[…]
Dojeli jsme na Palackého náměstí. Tramvaj zatahovala přes most a já musel vystoupit. Do Podolí dojdu pěšky. Po náplavce. Jediný vagon první noční tramvaje se rozjel přes most. A v tu chvíli se stalo cosi zvláštního. Jak se vůz pohnul, mužík se zdvihl a svižně dovrávoral k zadní plošině. Nad tramvají se blýskly modré jiskry, ozval se rachot výhybek, zafoukal vítr a tmavá silueta muže u zadního okna, osvětlená nazelenalým vnitřním světlem vzdalujícího se vozu, mi přes celý most dlouze a tiše mávala.
Pozoruji noční řeku. Poslouchám dech města, které objímám očima. A pak ucítím, jak se zachvělo. Znovu, tak jako kdysi, jsme se k sobě přitiskli.

Private

110

 

Chybí mi psaní blogu. Nechybí mi blogerská komunita. Možná jsem trochu vyrostla. Zdá se, že všichni už blogerskými vodami prošli, někteří zůstali, otužili se, pronikli do tajů reklam, takže jim z toho i kape, ostatní jen sledují zpovzdálí; nemám  jediný blog, který bych dychtivě otevírala každý den. Soňa…to je těžké. Přehodila jsem se do privátního modu. Takhle to půjde.

Možná kdyby si blog psal pravidelně Hakl, nebo Androniková (s tou už to vážně nepůjde) nebo můj muž (ten by mě i po letech zajímal).

Byla jsem s několika studenty na besedě s Haklem  v MKP. Byl roztomile nesoustředěný (ze začátku), upřímný, chlap rovina (jeho pojem), roztržitý, ale měl snahu (i před tou kupou teenagerů) vydolovat ze sebe upřímnou výpověď nejen o sobě, ale o světě, tak, jak ho vnímá on. Dělá copywritera, mluvil o tom, jak vnutit život ratanovému nábytku. Mluvil o tom, že Praha se stala muzeem, nablýskaným, diskofilním, líbivým, ale neautentickým. Chybí jí drive. Souhlasím. Připadám si tady často jako turista. Spousta neokoukaného, spousta cizích elementů.

Za celý ten rok jsem neměla čas si najít svá „místa“. Máme jich pár – Stromovka (ale tam je půlka Prahy), hřiště na Hanspaulce (velmi blízko Klausovi), líbila by se mi Náplavka, ale je to jako chodit do hospody, kde nikdy nebudete štamgastem. Začala jsem často chodit do Café 1 a ze začátku to bylo báječné – ticho, obrovské prostory, mohutné prosklené plochy v ocelových rámech, které by měly být robustní, ale naopak působí křehce. Nemotorná obsluha, které to ale odpustíte, protože kafe umí na jedničku, humus je humusoidní tak akorát a klimatizace jim jede vždycky, když je to potřeba. Pak se to nějak rozkřiklo a přestalo tam být dobře. Ale Letná je dobrá. Ani to hipsterské okouzlení mi už tolik nevadí, člověk vůči tomu zimunní.

J. říká, že musíme zkusit Podolí.

Při cestě domů jsem si vzpomněla na vánoční koncert Zrní, na kterém jsme byly s Míšou. Letos jsme se sešly, ale bez koncertu. Trochu to chybělo – dvě sedřené matky, které si najdou chvilku pro sebe a ono to, světe div se, nestačí. Líbí se mi její nespoutanost, vychovává holky trochu divožensky, ale v dobrém. Je v daleko větším sepětí s přírodou, s hlínou, ta maringotka v Adršpachu je toho jasným důkazem. My jsme kavárenští povaleči, co jsou rádi, když je cesta v lese aspoň trochu prošlápnutá a na konci je chlazené pivo a na jídelním lístku se nevyskytuje pikolo. Začala dělat mediátora pro mladistvé, doufám, že ji nikdo neprohodí mřížemi, oknem apod. Dobré je, že bude muset další dva roky studovat a bude v Praze daleko víc.

Při návratu domů z vánoční pohody Kunčic („Martin! Zavři už tu klapačku!“ „Já nemám klapačku, ty si zavři tu svoji!“) jsem si vzpomněla na toho kluka Jonáše, co předčítal svoje básničky před koncertem a konečně jsem našla i jeho knihu. Na mnoha místech je rozebraná. To je dobře.

Využil smrt matky domrtě/dosmrtě.

A to je dobře.

 

Jonáš Zbořil: Podolí

dohoda

myslím že je čas zastavit se u mě
a poslechnout si co ti chci říct
sedím už několikátý den na zápraží
chalupy trčící do noci
snažím se kouřit a psát a nebát se
zatímco noc si říká kde beru tu
drzost šlehá po mně očima
sedí na bobku mezi žábami a cosi zařizují
měla bys přehodnotit svou politiku
noc i smrt pilně obcházejí
mají spoustu kontaktů zatímco
ty vysedáváš v kavárnách
máš nejspíš pocit že ti nenabízím
dost překročených hranic
ale já viděl smrt už dvakrát poprvé
přišla s úsměvem a byla nemotorná
babička se prohnula vsedě
v očích jí zajiskřily slzy
umírala pak v neznámých budovách
ještě čtyři měsíce
podruhé to smrt napravila — s mou
matkou sjednala mír během čtyř dní
v neuklizené ložnici uprostřed ledna
jak se svíráme úzkostí že se noc
otočí a přijde nás zpacifikovat
už zase člověk co marně brojí
proti neznámému
milá poezie měli bychom jim říct
jak moc se doopravdy bojíme
myslím že je čas
přijď — půjdem se spolu udat“

 

Kalifornie 2

Druhý den v San Francisku. Mělo to být naprosto jednoduché – dospělci vyzvednou auta na letišti – check – super easy,  auta byla objednána online, vytištěný papír jsme předvedli pánovi, který nám poblahopřál a ukázal nám obrázek auta, což jsme nechápali. Poslal nás do garáží, kde byly zaparkovány desítky dodge caravanů, srandovali jsme, že by bylo fajn vybrat si třeba i barvu. Po deseti minutách, kdy tam pořád stojíme osamoceně, k nám přijde uklízeč, který nám se smíchem vysvětluje, že máme hopnout do jakéhokoliv auta, které má vevnitř klíče a prostě jet. Žádné obstrukce. Za chvíli jsme už nabírali studenty – do každého auta po šesti, aby se nám to hezky počítalo. Kolegyně se na ten domluvila se svou dlouholetou kamarádkou ze SF, která nás měla provést Golden Gate Parkem a okolím Golden Gate Bridge. Nebýt Carrie, byl by ten den daleko bizarnější…
cali1

 

Golden Gate Park je báječné místo k piknikům, zevlování, projížďkám na kole (jedno, dvoj, troj, čtverkolo), segway, ale i po vlastních. Zaparkovali jsme kousek od japonských zahrad (dopředu se podívejte, kdy mají vstup zdarma, protože jinak za sakuru s pagodami zaplatíte cca 8 dolarů) a zamířili na prohlídku The de Young Museum na výstavu modernistů a současných autorů. Výstava v těchto dnech finišuje, ale budova samotného muzea je natolik promyšlená a zajímavá, že ať už tam bude cokoliv, neuděláte chybu, když se mrknete i dovnitř.

Cali2

Zjistila jsem, že když se vyfotím jen s polovinou tváře, tak se obvykle do zbytku vleze přesně to, co potřebuji… HalfSelfie!

Cali3

U obrazu s nebem jsem rozjímala docela dlouho, ale jen proto, že z druhé strany byla instalace ohořelých zbytků dřeva, které bylo zavěšeno na neviditelných (skoro) lankách, takže jste měli pocit, že čas se točí v protisměru a že vše může povstat z popela. Silné.

Předpokládám, že v té chvílí nám právě někdo vybíral kufry z auta. Síla načerpaná v muzeu se ukázala jako velmi potřebnou pro udržení všech pěti pohromadě.
Cali4

K autům jsme se vrátili po necelých dvou hodinách. Všimli jsme si, že podél cesty byla spousta střepů, smáli jsme se, kolik tady bylo neopatrných řidičů, a pak se velmi rychle smát přestali. Naštěstí měli všichni u sebe pasy. Pro mnohé lidi to však bylo to jediné, co jim zůstalo. Začala 6hodinová anabáze s policií – Ne, nepřijedeme, protože pokud nevidíte někde mrtvolu, tak to můžeme řešit telefonicky. S půjčovnou aut – Je vaše auto pojízdné? No, ano, ale chybí nám 3 zásadní okna, hlavně to zadní…Přijeďte. I. jela a překvapivě ji po 10 minutách jízdy zastavila policie, takže další zdržení… Já zůstala s celou partou na trávníku před autem, které zůstalo netknuté, a byla s dětmi. Bylo zajímavé sledovat, jak celou situaci zvládají. Holky mne prosily, abych jim zašla pro nějaký alkohol (holky 18 let, ale na Ameriku stále málo) – nakonec jsme to zakecali, rodiče si mě podávali z telefonu do telefonu. Pojišťovna v ČR, která měla napsáno, že je dostupná 24/7 mi to nevzala ani jednou. Hodně jsme si povídali. Při tom všem ponurém to bylo vlastně dobré, nikdy bych je tolik nepoznala jako díky tomu nechtěnému pikniku… Ten den vykradli celou kolonu aut zaparkovanou v okolí Japonských zahrad. Prý to je vyhlášená lokalita. Teď už to víme, a vy taky…

Cali5

Průserový den jsme zakončili s grácií. Přejeli jsme Golden Gate Bridge, nacvakali spoustu fotek a vyrazili na tříhodinovou cestu do Monterey. Hostitelské rodiny musely vydržet. Místo původních 18,00 jsme dorazili lehce před půlnocí. Měla jsem radost, když jsem je viděla. Rozdaly jsme jim děti a samy se nechaly uložit do obří postele, za okny padala mlha ze zálivu a v dálce hučel oceán.
Cali6

Na proslulé dálnici 1 podél pobřeží. Máte touhu pořád vyskakovat z auta a fotit, kochat se, slézat útesy a ponořit se do oceánu, i kdyby vám měly umrznout bradavky. Najednou mi docvaklo, proč Kerouac napsal právě Big Sur…

Cali7

Bixby Bridge – tady nás pobavilo, když všichni Američané svorně prohlásili – náš historický most – rok 1932!

Cali8

Velkolepost přírody byla vyvažována silnými stroji všude, kam jsme se podívali. Vůbec jsme netušili, kde jsme se to octli. Celý srpen probíhá v Monterey a přilehlém okolí obrovská přehlídka různých automobilů, od veteránů až po nejnovější skvosty. Kolegyně, která má na ploše místo dítěte, psa nebo tuleňů Lamborghini Aventador byla prvních pár hodin v tranzu. Nakonec si na to zvykla, takže ji vzrušila až vyhlídka projížďky v nové Tesle.

Cali9

Den zakončený piknikem na pláži. Oheň, odliv, šumění moře, bílá pláž, šťastné děti, které si na zloděje už ani nevzpomněly, opečené marshmallows, pozorování delfínů, monotónně prozpěvující cikády, neutuchající radost psa, že vidí tolik lidí ve smečce, nová přátelství, koukání do ohně a do vody. Tady musíte být zenoví, i když nechcete…

Cali10 Cali11

Raději vám ani neprozradím, kolik má tahle kráska roků, protože byste chtěli vědět recept na věčnou krásu a ten z ní plánuju vytáhnout já! Carrie nám strašně moc pomohla. Já po letech pocítila, že lze najít kamarádskou soulmate i v našem věku!

Cali12

Stále platí – kus masa nad ohněm je lepší než všechny sladkosti světa, ale vysvětlujte to národu, který si namaže jednu půlku toasťáku džemem a druhou burákovým máslem!

Kalifornie 1

Vybrat fotky je jednoduché. Kalifornie je natolik fotogenická, že kdybych tady naflákala většinu fotek, co mám, neudělám chybu. Text se mi hledá hůř. Zachytit extrémnost celého výletu by zahrnovalo dlouhé litanie a nekonečné ódy. Nic nebylo mezi. Buď jsem byla ubrečená, nebo přešťastná. To máte tak, když jedete na zájezd s někým, kdo by dokázal vytočit snad samotného Dalajlámu, třetí den vám v San Francisku vyberou jedno celé auto (6 kufrů fiú) a spousta příprav se ukáže lichých. To máte ale taky tak, když jedete na jedno z nejkrásnějších míst planety, když potkáte nové přátele, o kterých jste vnitřně přesvědčeni, že vám zůstanou na celý život a když jste občerstveni na těle i na duchu.

SF1První den v San Francisku. Proběhlo všechno důležité. Měla jsem s sebou nejtlustšího průvodce, takže jsme se neztráceli a viděli většinu toho, co se během jednoho dne dá v poklidu stihnout.  V poklidu znamená, že učitelky si vylezly v Macy’s na terasu Cheesecake factory, daly si oběd s výhledem a holky mezitím lítaly po Union Square a nakupovaly ve Victoria’s Secret.SF2Po obrovských salátech jsme přestoupily k činům a objednaly si napůl red velvet cheesecake – ten stejný, na který nás kdysi pozvali kamarádi v Bostonu a dopadlo to úplně stejně jako tenkrát – ani ve dvojku jsme ho nedorazily navzdory jeho neskutečným kvalitám a naší lásce k cheesecaku. Můžete si zkusit vyrobit jeho alternativu, stačí kliknout k chezlucie.  Slunce svítilo, náměstí se třpytilo a vlajky vlály.SF4Pohled na nebe z čínské čtvrti, kde se na začátku snoubí různé druhy architektury. Cihlová stavba napravo je nejstarší katolická katedrála v SF (1854). Hodinová věž (mimo záběr) nese nápis – Son, observe the time and fly from evil. Prý byl určený návštěvníkům nevěstinců, kterých tady byly haldy.

SF5Po China town přišel na řadu Financial District – na fotce je momentálně nejvyšší budova v SF – Transamerica Pyramid. Tím, že se tvar budovy směrem nahoru zužuje, vrhá menší stín než jiné stavby a vůbec tvoří zajímavou dominantu v siluetě města. Vedle klasicky Starbucks – stejně jako kdekoliv jinde v Americe, nejbezpečnější varianta veřejných záchodků. Po mnoha nezdarech, co se varianty kávy týče, jsem zakotvila u klasického dripu, který jsem si dolívala mlíkem. Všechno ostatní je apriori sladké a nedobré.

SF3San Francisko je bezdomovců plné. Překvapil nás počet mladých lidí, kteří nevypadali, že by se nedokázali uživit jinak. Zneužívání psů k žebrání je nejspíš spolehlivější způsob, než si pořídit dítě se soplem. Podobně jako u nás i tady se daleko více lidí slituje nad zvířetem než nad člověkem.SF7Psů je na ulicích málo. Tenhle byl ovšem krásný a navíc vrhal dokonalý stín!

SF6Po finančním centru jsme přes Embarcadero Plaza přešli na Fisherman’s Wharf, do přístavní části, odkud stále vyplouvají lodě, kde na molech potkáte desítky rybářů a kde to měl rád i sám Kerouac.

SF8

 

SF9

Nechyběl ani Pier 39, který je turisticky profláklý, ale uvidíte Alcatraz (rezervovat měsíce dopředu!) a lachtany, kteří si chrochtají na slunci.

Metrem jsme dojeli k hotelu a odpadli. Ráno jsme vyzvedli auta a vyrazili na road trip!

SF10

Naše posádka, tzv. Golden Dodge!

 

Bratři v akvarelech

akvarel
Před 14 dny jsme chodili s Jonášem po lese v Beskydech. Já, on, fena, tichý, prořídlý les, nesmělé paprsky a barevné flanelky, co lákají hmyzáky jako pole slunečnic. Byli jsme sami, protože Mikeš byl na dovolené s Malinami a otec pracoval. Vedli jsme dialog o bratrství, jedináčkovství a dětech obecně.

V: „Nejsou to báječné dny, Jony? Máš to podobně jako kdysi brácha, když jsi s námi ještě nebyl a on byl jedináček. Taky jsme se takhle často procházeli po lese, Momo vedle nás funěla a my si povídali. Bylo nám vždycky moc dobře. Teď je mi s tebou taky moc dobře.“

J (udivený pohled směrem ke mně): „Ale já to tak už nikdy nemůžu mít, maminko. To je jedno, že Mikeš teď tady není. Já už nikdy nemůžu být jedináček a nebudu! Já když si na něj vzpomenu, tak mi to tady (ukazuje na slzné kanálky) tlačí slzy… ale vydržím to.‘‘
V (udivený pohled dolů, mlčí).

Dnešní zápis je jen a jen pro Pondělí.
Drahé Pondělí,
je mi moc líto, co se stalo. Starší sestrou ale nikdy nepřestaneš být, navzdory tomu, jak to teď vypadá. Možná že není s tebou v „lese“, ale co my víme…
Před pár dny jsme byli s Joníkem v DOXu a na jedné výtvarné dílně děti kreslily akvarely. Byl to Jonášův první pokus o opravdový akvarel. Téma bylo – Kam letí duše?
Podle Jonyho duše letí po tom šedém pásu na nějaké – pro nás neviditelné – planetě. Když z pásu uvidí místo, které se jim strašně líbí, vystoupí. Jak se tak koukám na tvoje fotky, tuším, že brácha měl to vnímání krás podobně a to, kde vystoupil, musí být jako nejlepší galerie na světě.
Doufám, že čas tvá bolavá místa ofouká. Kéž máš sílu tohle období přežít. I já tady foukám.
Veronika